Setkání duše s duší.
Chtěl jsem jí vidět, po čtvrt roce, a stalo se. Člověk se kolikrát ptá sám sebe proč se některé věci dějí, věci které sám moc neovlivní, věci, ke kterým Ti kamarádi vždycky řeknou: "To se stává..." - rozchody.
Jediné, co zůstává je to, co mám v srdci, lásku. Čistou, průzračnou, ale studenou a osamocenou Lásku. Vlastně je jí jen polovina. Jo, je to jen a jen ta má polovina, ta co sbyla.
Zamávat a zapomenout, to by mě zaplnilo uklidňujícím pocitem, pocitem, který již tak dlouho hledám, klidem na duši. Aby člověk mohl zase začít tu svou polovinu s někým sdílet, radovat se, začít žít. Ale na to asi jen tak ta má druhá osamocená polovina mít nebude. Bohužel, asi až snad časem pomineš, rozplyneš se ve změti rozhovorů a pohledů, zmizíš, staneš se nádhernou vzpomínkou, vzpomínkou psanou životem ... Nebudeš jen pronikavou bolestí, tak krutou nemocí mé duše.
Uklidňuje mě jediné, nejspíš jsi stála za to, když tak bolíš.
Buď šťastná, Oli, má největší dosavadní a (stále ještě Lásko s velkým L) !
(6.11.2007)
Jsem dnes již rád, že jsem čistý, jsem rád, že jsi pryč, pryč z mého nitra, prostě pryč, pryč navždy. Tenhle klid je pro mě neocenitelný, je asi i nepopsatelný. Jsem připraven začít vyšlapávat svou novou cestičku k maliní. Cestičku, kterou si již nenechám zničit, svou vlastní, ne jen pouze něčí, po které jsem pouze šel, netvořil jí.
NTM M.